Ono to ani nemohlo být jinak. Vždyť už můj děda fotil, tehdy ještě na desky. A můj otec pokračoval, jen s tím rozdílem, že přešel na film. A tak i já jsem v mládí na všechny výlety, oslavy a dovolené tahal nejrůznější fotoaparáty. Od plastových kompaktů až po zrcadlovky. Nutno však podotknout, že potenciál oněch přístrojů zůstal tehdy z mé strany naprosto nevyužitý.

Zlom nastal někdy v roce 2000 při přechodu na digitální fotoaparát. Zprvu půjčené a později i vlastní digitální fotoaparáty nabídly tolik chybějící okamžitý náhled na výsledek. Absence filmu navíc znamenala nulové náklady při každém stisknutí spouště. Díky tomu bylo možné vyfotit stovky snímků, experimentovat a postupně zlepšovat fotografické dovednosti. A to až do doby, než se fotoaparát samotný stal tím největším omezením v tvorbě.

Čímž se přesouváme v čase někdy do roku 2006, kdy jsem přešel na digitální zrcadlovku, tehdy Nikon D80. Pak už byl jen krůček k fullframe digitální zrcadlovce Nikon D700 a všemu možnému i nemožnému příslušenství. Vyjmenovávat to nemá smysl, stejně každou chvíli něco přibyde nebo zmizí. Důležité je, že se tím opět dostáváme na začátek. Stejně jako před dvaceti lety mám i nyní zrcadlovku schopnou pořídit skvěle vypadající fotky. Jen už teď vím, jak toho využít.